Skip to main content
Hnutí Kruh logo

Neformální péče drží systém a kdo drží pečující?

Neformální péče drží systém a kdo drží pečující?

Neformální péče drží systém. Ale kdo drží pečující?

Když se mluví o péči, většině z nás se vybaví pečovatelky v domovech nebo sociální pracovníci. Ale většinu péče v Česku zajišťují neformální pečující a to doma, na vlastní náklady, často bez odpočinku.

V České republice totiž až 80 % péče zajišťují tzv. neformální pečující, tedy lidé, kteří nejsou zaměstnanci sociálních služeb, ale o své blízké se starají doma, často bez nároku na pomoc, peníze nebo odpočinek.

Příspěvek na péči? Řízení, které bolí.

Možná si říkáte: vždyť existuje příspěvek na péči. Ano, ale:

  • řízení o příspěvek je zdlouhavé a často nedůstojné,
  • vyžaduje odhalování intimních situací,
  • a ve výsledku nijak nezaručuje faktickou pomoc.

Mnoho lidí o něj raději ani nežádá. A ti, kdo ho získají, často stejně pečují dál úplně sami, finančně, emočně i fyzicky vyčerpaní.

Kdo jsou neformální pečující?

Neformální pečující jsou lidé, kteří se pravidelně a dlouhodobě starají o svého blízkého, rodiče, partnera, dítě nebo jiného člena rodiny mimo oficiální síť sociálních nebo zdravotních služeb.

Tito lidé nebývají odborně vyškolení, nedostávají za svou péči mzdu, nemají nárok na dovolenou ani odpočinek. Často péči kombinují s vlastní prací, výchovou dětí a běžným chodem domácnosti. Pečují, protože chtějí. Ale také proto, že v systému žádná jiná možnost často neexistuje.

Neformální pečující bývají nejčastěji ženy ve středním věku, které pečují o dvě generace zároveň, děti i rodiče.

Říká se jim sendvičová generace. Každý jejich den je maraton mezi prací, školkou, nemocnicí, nákupem a péčí. A často bez jakékoli podpory ze strany systému.

Osobní zkušenost

Osobní zkušenost, která zůstává v paměti

Jako dítě jsem zjistila, co péče znamená. Moje mamka se doma starala o naši prababičku s Alzheimerem. Děda tehdy jezdil do zahraničí a byla na to většinu času sama.

Jednou jsem prababičce uvařila polévku z pytlíku a ona pak mojí mamce říkala, že ji týrám hlady a že jí schovávám pití. Bylo mi to líto. Dnes, zpětně, chápu, jak náročné musí být zvládat péči, domácnost i takovéhle chvíle.

O několik let později jsem péči poznala i z druhé strany jako formální pečující. Tehdy jsem naplno pochopila, jak těžké, křehké, ale i krásné to celé může být. Zkušenosti mám i jako canisterapeutka, kdy navštěvuji domovy pro seniory. A tam jsem slyšela podobné věty znovu od klientek s Alzheimerovou nemocí:

„Týrají mě.”
„Drží mě tu proti mé vůli.”
„Nedávají mi najíst.”

Tohle jsou slova, která pečující často slýchají. Ne proto, že by byla pravda, ale protože člověk, který se ztrácí v realitě, tak může být zmatený, dezorientovaný nebo vystrašený. Přesto to bolí. Zasáhne vás to jako dceru, jako pečující, jako člověka.

A právě proto by péče neměla zůstávat neviditelná. Zaslouží si pochopení, podporu a uznání.

Péče není odpočinek. Je to náročná práce.

Neformální pečující jsou páteří péče v Česku. Přesto zůstávají neviditelní. Nemají nárok na pomoc, často se vyčerpají na hranici zhroucení. Péče není jen výrazem lásky, je to fyzicky i psychicky náročná činnost, která vyžaduje čas, sílu, znalosti i empatii.

Mnozí pečující přitom ani nežádají o příspěvek na péči, buď ho nedostanou, nebo se stydí říct si o pomoc. A ti, kteří ho získají, vědí, že to není řešení. Číslo na papíře nenahradí reálnou podporu, přítomnost, ani možnost si oddechnout.

Co pečujícím chybí

Neformální pečující si zaslouží:

  • dostupné a skutečně funkční odlehčovací služby,
  • možnost zkrácených úvazků a pochopení ze strany zaměstnavatelů,
  • osvětovou a praktickou podporu, aby věděli, že v tom nejsou sami,
  • uznání v zákoně, které pečujícím zajistí ochranu, nárok na podporu a právní jistotu.

Péče se týká nás všech

Každý z nás bude někdy pečovat nebo se o něj bude muset někdo postarat. Je na čase přestat tuto realitu skrývat a začít ji reflektovat v politice, zákonech i každodenním přístupu k těm, kdo péči nesou na vlastních bedrech.

Péče není výjimka. Je to běžná realita.

Každý z nás bude jednou pečovat nebo bude péči potřebovat.

Přestaňme to ignorovat. Přestaňme to zlehčovat.

Začněme brát péči vážně a podle toho i jednat.

Kam se obrátit o pomoc

Pečující na to nemusí být sami. I když systém zatím pokulhává, existují organizace, které nabízejí praktickou pomoc, informace i psychickou podporu:

Je důležité vědět, že požádat o pomoc není slabost, ale síla.

Pečující si zaslouží nejen uznání, ale i reálnou