Péče v Česku stojí na lidech, kterým chybí čas, peníze i záskok. Sociálním službám chybí tisíce pracovníků a rodinným pečujícím odlehčovací služby. Na Mezinárodní den pečujících, 2. října, říkáme jasně: kdo pečuje, nemá na to zůstat sám.
Péče je práce. Jenže v ní chybí peníze, a proto i lidé
Závod s časem za pár korun
Jana (48) pracuje v terénní pečovatelské službě v menším městě. Její den je naplánovaný na minuty. Během osmihodinové směny objede až deset klientů, u každého má třicet až čtyřicet pět minut na hygienu, jídlo nebo nákup.
„Klienti jsou často osamělí a chtějí si povídat. Já ale musím utíkat, protože za chvíli musím být u dalšího ležícího klienta na druhém konci města,“ říká. Práce je fyzicky náročná, třeba kvůli zvedání těžkých lidí, a psychicky vyčerpávající. Plat v přímé péči se často pohybuje jen těsně nad minimální mzdou, a Jana proto zvažuje odchod z oboru.
Neviditelní a vyčerpaní
Petr (52) se už tři roky stará doma o osmdesátiletou maminku s pokročilou Alzheimerovou chorobou. Aby péči zvládl, opustil stabilní zaměstnání a přešel na částečný úvazek na home-office. Příspěvek na péči pomáhá pokrýt základní potřeby, výpadek Petrova plného platu ale nenahradí.
„Potřeboval bych jet na dva dny k lékaři a odpočinout si. Pobytové odlehčovací služby v okolí mají plno na měsíce dopředu. Jsem na pokraji vyhoření,“ říká.
Noc v domově seniorů
V domově seniorů mohou na noční směně zůstat dvě pečovatelky na padesát ležících a těžce nemocných klientů. Stačí pád nebo náhlé zhoršení stavu a personál je pod obrovským tlakem. Mezi vedením a lidmi v přímé péči se prohlubuje propast a pečovatelky odcházejí do jiných oborů, třeba do supermarketů, kde mají za méně stresující práci vyšší výdělek.
Vypadá to jako tři různé příběhy. Ve skutečnosti mají společný kořen: systém, kterému chybí kapacity.
Nejde o výjimky. Prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb Jiří Horecký v roce 2023 popisoval, že kvůli nedostatku lidí je méně času popovídat si se seniory a omezují se terénní služby. Simona Bagarová z organizace MILA upozorňuje, že pečovatelů je v domovech často málo. Lektor Jiří Sobek popisuje, jak informace o přetížení putují nahoru vyhlazené.
Čísla míří stejným směrem. Podle dotazníkového šetření Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR z ledna 2025 chybí v oboru přes 3 000 kvalifikovaných pracovníků, hlavně pečovatelů a zdravotních sester. Studie pro ministerstvo práce počítá s tím, že za deset let bude chybět 16 tisíc lidí. Samotná asociace mluví o zhruba 2,2 % pracovníků. Jenže služby musí běžet nepřetržitě, bez ohledu na dovolené a nemoci, a řada profesí je nezastupitelná.
Na druhé straně péče stojí přes 300 tisíc pečujících osob, které eviduje ministerstvo práce a sociálních věcí. A lidí, kteří budou péči potřebovat, přibývá: podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky se do roku 2040 počet seniorů starších 85 let více než zdvojnásobí, z dnešních zhruba 215 tisíc na víc než půl milionu. Srovnatelným tempem porostou i počty nesoběstačných geriatrických pacientů.
Proč na to nestačí příspěvek na péči
Nabízí se jednoduchá odpověď: přidat peníze. Jenže peníze samy chybějícího člověka nevytvoří.
Příspěvek na péči je podle § 7 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, nástrojem, kterým „se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci“. Jenže když pomoc nikdo neposkytne, nemá se za co platit.
Zákon zároveň vymezuje síť služeb jako služby v dostatečné kapacitě, ale v souladu se zjištěnými potřebami a dostupnými zdroji (§ 3 písm. h). Pečující z toho nemá nárok na konkrétní kapacitu v místě a čase, kdy ji potřebuje. Odlehčovací služba má podle § 44 umožnit pečující osobě nezbytný odpočinek. Pobytová může trvat v součtu nejvýše 180 dnů v kalendářním roce, přičemž se do limitu počítá jen služba od stejného poskytovatele.
Podobně je to s personálem. Standard kvality č. 9 vyhlášky č. 505/2006 Sb. požaduje, aby počty zaměstnanců byly přiměřené druhu služby, její kapacitě a potřebám osob. Pevný bezpečný poměr pracovníků a klientů nestanoví.
Co navrhujeme
Odlehčovací péče, na kterou je skutečně nárok
Kdo dlouhodobě pečuje o člověka s vysokým stupněm závislosti, má mít zákonný nárok na určitý rozsah odlehčovací služby. Navrhujeme minimální počet dnů pobytové péče, možnost čerpat ji u více poskytovatelů a terénní alternativu všude tam, kde pobytová kapacita chybí. Přesně to by řešilo Petrovu situaci.
Personální minimum
Zákon a prováděcí předpis mají stanovit minimální personální standardy podle typu zařízení, vyšší standard pro klienty s vysokou mírou závislosti, minimální obsazení nočních směn a povinné přestávky s limity nepřímé práce. Součástí má být i pravidelné sledování skutečné personální kapacity, aby standard nezůstal jen na papíře.
Odměňování, které drží lidi v oboru
Tady nestačí upravit jeden zákon. Je potřeba změnit financování sociálních služeb ze státního rozpočtu, pravidla dotací krajům, katalog prací a platové zařazení, případně zavést zvláštní příplatek za přímou péči. Kdo chce kvalitní a bezpečnou péči, musí zajistit, aby lidé jako Jana v oboru zůstali a aby se do něj další chtěli vracet. A kdo pečuje profesionálně, má dostat důstojné ohodnocení.
Péče je veřejná odpovědnost
Péče nesmí stát na vyčerpání jednoho člověka. Chceme systém, ve kterém pečující může jít k lékaři, chodit do práce a odpočinout si a nemusí se bát, že tím svého blízkého nechá bez pomoci.
Péče není soukromý problém. Je to veřejná odpovědnost.
Zdroje: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, šetření z ledna 2025 (eMaminy.cz) · iROZHLAS, rozhovor s Jiřím Horeckým (2023) · Rozhovor se Simonou Bagarovou (Inspirante) · Adpontes, Jiří Sobek (2026) · Noc důstojnosti, Fakta o pečujících (2026) · Zdravotnický deník o paliativní péči a datech ÚZIS (2026) · Zákon č. 108/2006 Sb. · Vyhláška č. 505/2006 Sb.