Péče o duševní zdraví v Česku trpí dlouhými čekacími lhůtami, nedostatkem dětských psychologů a velkými regionálními rozdíly v dostupnosti. Zákon přitom dostupnost péče už dnes slibuje. Jen ji nedokáže vymáhat.
Problém, který nezmizí sám
Nedostatečná kapacita psychologické a psychiatrické péče je v Česku dlouhodobý strukturální problém. Podle odhadů se s vážnými bariérami potýká přes 50 % lidí, kteří hledají pomoc.
Čekací doby na bezplatnou péči hrazenou zdravotní pojišťovnou běžně dosahují 3 až 9 měsíců. Nejkritičtější situace je v oblasti dětské a dorostové psychologie.
Níže uvádíme typické, anonymizované příběhy pacientů, které ilustrují realitu českého systému duševního zdraví.
Alena (34): „Už nebereme, zkuste to jinde“
Alena začala po těžkém rozchodu a vyhoření v práci trpět masivními panickými atakami.
Realita hledání: Obvolala celkem 14 klinických psychologů v Olomouckém kraji, kteří mají smlouvu s její zdravotní pojišťovnou. U dvanácti z nich slyšela, že mají stop-stav a nepřijímají nové pacienty. Dva jí nabídli termín za 7 měsíců.
Důsledek: Protože si Alena nemohla dovolit soukromého terapeuta (cena sezení se pohybuje kolem 800–1 500 Kč za hodinu), skončila na několik měsíců pouze na medikaci od praktického lékaře. Ta sice utlumila nejhorší úzkosti, ale neřešila příčinu problému.
Martin (16): systém, který reaguje, až když je pozdě
Martinovi rodiče si všimli, že se jejich syn uzavírá do sebe, rapidně hubne, zhoršil se ve škole a na rukou se mu objevily stopy po sebepoškozování.
Realita hledání: Rodiče se pokoušeli najít dětského klinického psychologa. V celém okrese byli pouze dva, oba s plnou kapacitou. Spádová pedagogicko-psychologická poradna jim nabídla termín za 4 měsíce.
Důsledek: Stav se během čekání zhoršil natolik, že Martin skončil po akutním pokusu o sebepoškození na hospitalizaci v psychiatrické nemocnici. Rodina situaci popisuje tak, že systém reaguje teprve ve chvíli, kdy jde o bezprostřední ohrožení života, ale včasnou preventivní péči nedokáže zajistit.
Jakub (42): regionální nedostupnost
Jakub žije v menším městě v pohraničí a po úrazu s trvalými následky začal trpět těžkými depresemi.
Související článek na Aktuálně.cz: Většina Čechů řeší své duševní problémy svépomocí
Realita hledání: V jeho blízkém okolí žádný dostupný psycholog neordinoval. Nejbližší volný specialista na pojišťovnu byl v krajském městě vzdáleném hodinu a půl jízdy autem.
Důsledek: Pro člověka v hluboké depresi, který má problém vůbec vstát z postele, bylo dojíždění třikrát měsíčně neuskutečnitelné. Jakub se nakonec pokusil situaci řešit svépomocí a alkoholovou samoléčbou, což jeho stav ještě zhoršilo.
Zákon dostupnost slibuje. Ale jakou?
Tady je důležitá legislativní nuance: zákon už dnes obsahuje právo na dostupnost.
- Zákon č. 48/1997 Sb. ukládá zdravotním pojišťovnám zajistit místní a časovou dostupnost hrazených zdravotních služeb.
- Nařízení vlády č. 307/2012 Sb. stanovuje místní dostupnost i pro psychologii a psychiatrii. U obou oborů je uvedena dojezdová doba 60 minut.
Ale pozor: to neznamená, že zákon garantuje termín u psychologa do několika týdnů. Nařízení má samostatný systém časové dostupnosti pro vyjmenované plánované výkony a psychoterapeutická či psychologická péče tam není nastavena jako běžně garantovaná lhůta, srovnatelná například s některými plánovanými operacemi.
To je velmi konkrétní legislativní mezera.
Možná novela zákona č. 48/1997 Sb.
Zavést pro vybrané služby duševního zdraví:
- maximální čekací dobu,
- povinnost zdravotní pojišťovny aktivně zajistit alternativního poskytovatele,
- možnost čerpání péče u jiného smluvního poskytovatele, případně za zákonem definovaných podmínek úhradu péče mimo síť,
- zvláštní režim pro děti a dospívající.
Druhá část: personál
Problém není jen počet smluv. Je také nedostatek odborníků.
Minimální personální požadavky zdravotnických zařízení upravuje prováděcí předpis, mimo jiné vyhláška č. 99/2012 Sb. Parlamentní práce může proto směřovat také na:
- rychlejší a dostupnější specializační vzdělávání,
- kapacity psychologických a psychiatrických oborů,
- financování rezidenčních míst,
- lepší podmínky pro práci dětských psychologů,
- propojení zdravotní a školské psychologické péče.
Závěr
Když zdravotní pojišťovna nemá pro dítě psychologa, nestačí říct rodičům, ať si někoho najdou. Systém musí mít povinnost péči skutečně zajistit.
Pokud se vás toto téma osobně týká, obraťte se na Linku první psychické pomoci (116 123) nebo, jde-li o děti a mladistvé, na Linku bezpečí (116 111). V akutním ohrožení volejte 112.
Zdroje: ČT24 · Deník Alarm · Radiožurnál · Šance dětem · Tereza Dostálová, ceny psychoterapie